Kronika

Tentokrát je zápis opravdu "výživný". Nezbývá, než aby si u něj zájemci uvařili kávu či čaj (nebo nalili něco ostřejšího), uvelebili se v pohodlném sezení a věnovali dobrou půlhodinku na jeho strávení.

Po dvouleté přestávce jsme si mohli dopřát společné lednové víkendové radovánky. Hanka zajistila útulný a cenově velmi sympatický hotel Rokytenka, v jehož příjemné restauraci jsme v páteční večer doladili organizátorkou předpřipravený sobotní program. Sněhové podmínky přály všem druhům lyží, a tak se z devíti OSaPáků vytvořila 3 družstva. Z každé skupiny dostal jeden člen za úkol vylíčit do zápisu sobotní zážitky.

Nejpočetnější běžkaři se na hřebenovce rozdělili, resp. 1 člen se rozhodl pro sólo akci.

Jan Mráček

Samostatný příběh družiny běžkochodců začal na zastávce autobusu Panská pole, kde autobus opustila skupina turistek. Naše "grupa" Maruška, Vláďa, Hanka a Honza pokračovala až na Šerlich, výchozí místo běžkařských tras. Z autobusu a jiných dopravních prostředků se hrnulo lidí jako "rezavých brablenců". Nebylo se proč divit, jelikož sněhové podmínky byly na naše podnebné pásmo výborné a celé dopoledne krásně svítilo slunce.

Na začátku běžeckých tras bylo opravdu hodně běžkařů, ale my jsme neměli obavy, že bychom zdržovali provoz ve stopě. Než jsme si upravili vybavení, většina nám utekla. Za běžkaři jsme se vydali do stopy i my.

Stopa byla dobře upravená, pevná. Slunce sice již přestalo svítit, vybral si nás obrovský oblak, který nás dále provázel celou trasu, ale nefoukalo. Prostě pěkné sportovní počasí. Lyžařské styly jednotlivých členů naší skupiny nebudeme hodnotit, ale již na tomto místě mohu uvést, že jsme se všichni ve zdraví a se vším nepoškozeným vybavením dostali zpět do Rokytnice. A to je jasné potvrzení našich kvalit.

K trase našeho pohybu mohu uvést, že jsme se neodchýlili z vyznačených a upravených tras, tudíž je ji možné dohledat v různých mapách, nejlépe na M..y.cz.

Ze Šerlichu jsme "došli" na rozcestí Velká Deštná, kde nám osud a organizátor tras postavil do cesty kiosek s občerstvením. Většina byla pro doplnění již chybějících tekutin a čekání v nepříliš dlouhé frontě. Ne tak Vláďa. Chvíli nepostál a s prohlášením, že si občerstvení nezaslouží, se odpojil od zbytku "grupy" a vyrazil vstříc novým cílům. Jak se mu je povedlo splnit, to do zápisu zmíní osobně.

Ostatní, tj. Maruška, Hanka a Honza, se po čajíčku a kafíčku dohodli na další trase a vyrazili přes rozcestí Pod Jelenkou k následujícímu rozcestí Pod Homolí.

Zde bylo místo a okamžik rozhodnutí kam dál. Počasí a nálada přály dobrodružství, a tak jsme se dohodli, že dorazíme až do Říček, odkud nám měl také jet autobus zpět do Rokytnice. A Maruška správně poznamenala, že v Říčkách lyžují Aleš s Pavlem a mají tam "véélké" auto.

Pěkně upravenou stopou, do kopce z kopce, spíše z kopce a málo do kopce, s pěknými výhledy z hřebenu do údolí, kde svítilo slunce, jsme dorazili na rozcestí Pěticestí.

Tady jsme se opět museli poradit o další trase. Kratší varianta vedla k dolní stanici lanovky v Říčkách po sjezdovce. Delší varianta byla delší dvakrát, vedla oklikou přes rozcestí Mezivrší-Komáří, ale nebyla kolmá na vrstevnice. Ano, zvítězila delší varianta. Jsme přeci sportovci, že.

I s touto částí trasy jsme si poradili, i když už nás od plužení bolely pěkně všechny nohy. Ale naše odvaha a snaha byly odměněny, když jsme vyjeli na dolním konci sjezdovky v Říčkách. Jaká úleva sundat běžky a po opravdovém asfaltu dojít do Skirestu. Zde jsme oslavili zdar našeho snažení malou slivovičkou a počkali na Aleše s Pavlem, kteří nás vyzvedli a dopravili domů.

Vladimír Čech – Básník

Bylo mi určeno, abych v jednom odstavci vylíčil dobrodružství Čtvrtiny, jinými slovy 25 % družiny běžkařů. Ovšem na spoustu zážitků, jež se mi přihodily, když jsem se v naduté pýše, která se dá srovnat snad jen se zpupností Moábovou (Jr 48, 29), po necelých čtyřech kilometrech oddělil od zbývajících tří čtvrtin družiny nezaslouženě se občerstvující v kiosku zvaném Srub a zamýšlel získat obdiv samostatným zdoláním ohromující vzdálenosti v bílé stopě táhnoucí se kamsi za obzor, by nepostačilo ani několik odstavců. Záhy po mém nešťastném rozhodnutí jsem byl po zásluze potrestán. Horské bludičky se postaraly, abych se namísto dosažení ambiciózního cíle ocitl na rozcestí, či spíše scestí. Zcela nevědomky a nezamýšleně jsem obkroužil vrchol Velké i Malé Deštné a vrátil se zpět takřka na začátek naší trasy u Šerlišského sedla. V těžké depresi jsem nejprve zvažoval ukončit marné snažení a zbytek dne strávit ve vyhřáté restauraci Masarykovy chaty. Nakonec jsem se zaťatými zuby posbíral poslední zlomky vůle a vydal se zpátky po okruhu okolo už zmíněných dvou vrcholů pod heslem "Důležitá je cesta, nikoliv cíl!" Má další pouť tak byla pouze manifestační. Přesto se mi nepodařilo dosáhnout ani nové mety, tedy Homole, natož rozcestí známého pod jménem Pěticestí. Od Valinova pramene jsem se potupně vrátil jako zlomený člověk na Šerlich, kde jsem své promrzlé tělo musel ohřát v Masarykově chatě střežené zavátou hlavou našeho prvního prezidenta vystavenou na kamenném sloupu. V půl čtvrté jsem zahájil přesun autobusem do hotelu. Leč všemu trápení neměl být konec. Na zastávce jsem se osamocen v mrazivém odpoledni sice dočkal liduprázdného autobusu, který přijel načas, ale po mém oznámení, že bych se rád dostal do Rokytnice, řidič s údivem toliko zíral, až jsem začal nabývat pocitu, že jsem se ocitl v některém z Hitchcockových filmů a se svými přáteli v podhůří se patrně nikdy neshledám. Nakonec se mi s pomocí mapy podařilo vysvětlit, že Rokytnice v Orlických horách není ani u Náchoda ani u Vysokého Mýta, a ve dvou jsme se s řidičem přibližně mého věku rozjeli po klikatých horských silničkách do údolí Divoké Orlice. S přestupem v Bartošovicích u kostela jsem nakonec po půldruhé hodině, dávno po všech zbylých účastnících výpravy, šťastně dorazil do hotelu. Uznávám, když se nyní ohlédnu zpět na svůj odstavec, je asi příliš dlouhý a málo srozumitelný. Prosím proto za odpuštění. Ale vězte, že příhody z onoho dne mne možná poznamenají po zbylou část života.

Druhá co do počtu účastníků byla pěší družina. Klasickou chodeckou dvojku (Helča a Marcela) posílila Zuzka, které bolavé rameno nedovolilo nastoupit do běžecké stopy.

Jak již zmíněno výše, z autobusu z Rokytnice jsme vystoupily u osady Panské pole – Hanička. Prodraly jsme se davem běžkařů naopak nastupujících a šly se dovzdělat k panelům, které popisovaly stavbu a rozložení vojenských pevnostních objektů budovaných před 2. světovou válkou na obranu blízkých hranic, tehdy česko-německých.

Obešly jsme pěchotní srub R-S74 "Na holém", z jeho střechy jsme se pokochaly dalekými výhledy a všudepřítomným ve slunci jiskřícím sněhem a vydaly se k nedaleké pevnostní tvrzi Hanička.

Cestou se nám vydatně sypaly ze stromů na hlavu sluníčkem uvolňované ledové a sněhové hrudky a my obdivovaly úžasné majestátní buky roztroušené v okolním lese. Tím naše kochání skončilo, protože, když jsme dorazily k Haničce, mohly jsme zase jen čerpat informace z panelů.

Samotná tvrz byla kol dokola zakryta 3 metry vysokou plechovou ohradou a my si jen mohly domýšlet důvody. I sluníčko to vzdalo a občas nás cestou zpět zahalily mraky.

Zhruba 8kilometrový okruh nás dovedl zpátky do Rokytnice. V našem penzionu jsme pozdně poobědvaly a vyrazily na obhlídku městečka – nedaleký židovský hřbitov, poté obkroužení náměstí (infocentrum tradičně o víkendech zavřené) a nakonec v budově bývalé sýpky z poloviny 19.století "Muzeum Orlických hor" (flora, fauna, řemesla), kde nám na závěr prohlídky nabídli výbornou kávu.

Poslední dva přátelé oldskautů, sjezdaři, se rozhodli pro lyžařský areál v Říčkách.

Pavel Stiborek

Dvoučlenná skupina sjezdařů – Aleš a Pavel – přijíždí po klidné jízdě lehce klouzající silnicí na dolní parkoviště Skicentra Říčky cca v půl desáté. Vzhledem k plně obsazenému hornímu parkovišti je nutné dojet ke sjezdovkám skibusem.

Důchodcovská sleva u pokladny potěší.

První jízda šestisedačkou i první sjezd probíhají pod modrým nebem jako z prospektu. Již při druhém je komplet zataženo, a tak to zůstane po celý den. Nicméně sjezdařská družina jezdí pohodově až do odpoledních hodin jen s polední pauzou na dobrou gulášovou polévku. A jezdí se dobře, sjezdovka je upravená a lyžařů přiměřeně.

Odpoledne do hospody u dolní stanice přijíždí běžecká družina ve složení Maruška, Hanka a Honza, náčelník zdolává vlastní trasu.

Po rychlém ale kalorickém občerstvení sjíždíme skibusem k vozu, do kterého se v duchu chorvatského přísloví "kada nije chasa bjesna, ovde nije kuča tjesna" všichni naskládají i s lyžemi a příslušenstvím.

Po návratu do Rokytenky je sportovní den hodnocen jako posilující a inspirující k dalším odobným výkonům. A tak dalším akcím zdar!

Druhý den jsme po snídani sbalili saky a paky, zaplatili, postěžovali si navzájem, co koho po včerejších výkonech bolí, vecpali se do dvou aut a vyrazili prozkoumat mezi turisty už profláklou vesničku na hranici – Neratov.

Vykládat tady cokoliv o neziskovém Sdružení Neratov a o jeho zakladateli panu faráři Suchárovi by bylo určitě nošením sov do Athén (ti "nepolíbení" mohou zavítat na stránky www.neratov.cz).

Přesto – pro dokonalé vychutnání dojmů nás Hanka na parkovišti seznámila s dávnou i nedávnou historií této horské obce a my vystoupali přes malý hřbitůvek ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Právě končila mše, když jsme vešli do chrámu. Pane jo, to byl zážitek!

Dnes už se nedá poznat, že kostel měl ještě relativně nedávno hodně blízko ke zřícení. Dovnitř se ale nevrátila okázalá barokní výzdoba. Naopak – zůstaly tu přiznané masivní střešní trámy i holé zdi. Skleněnou střechou sem proniká spousta světla, chrám se nikdy nezamyká a celý prostor ve výsledku působí mnohem posvátněji než většina "obyčejných” kostelů.

Po nákupu suvenýrů ve vesnickém infocentru (tady mají otevřeno každý den!) jsme zašli na kávu, pivo z místního pivovaru Poutník a někteří i na polévku do zdejšího bistra (rovněž provozovaného Sdružením), rozloučili se s malebnou vískou a uháněli do Rokytnice pro zbylá auta.

Pak následoval přesun do okresního města Rychnov nad Kněžnou. Zaparkovali jsme na Starém náměstí, tradičně ho obešli – vše zavřené a prostor liduprázdný. Naštěstí jsme v jednom rohu potkali mladý pár s dětmi a ti nám poradili snad jedinou otevřenou hospodu v městě.

Hlad nás hnal zhruba 1 km na sídliště, kde opravdu fungovala restaurace Draha. Ovšem pozor – přijímají objednávky jídel jen do 14 hod (zbývalo nám celých 5 minut), pak má kuchyně hodinovou pauzu:-) Bašta byla výborná, ceny neuvěřitelně nízké.

Cestou tam jsme minuli synagogu s památníkem zdejšího rodáka Karla Poláčka, v parku před gymnáziem měli své busty další rodáci – Jiří Šlitr a Rudolf Rokl.

Po obědě okruh historickým centrem – okolo zámeckého parku ke kostelu Nejsvětější Trojice, zvonice ze zač. 17. stol., zámku Kolowratů, kostela sv. Havla a už jsme se zase ocitli na Starém náměstí.

Auta na nás počkala, tak jsme poděkovali Hance za báječný víkend, rozloučili se a vydali na západ domů.

Cestou domů jsem v autě usnula, prý pršelo.