V poslední době se na nás ze všech stran až agresivně valí osmičkové šílenství. I my si můžeme odskočit do minulosti a připomenout některý z oněch "magických" roků. Dnes nabízím návrat do jarních dnů osmačtyřicátého. Tuto reminiscenci lze do jisté míry považovat za volné pokračování desítkářského kvízu, který se na těchto stránkách objevil před čtyřmi lety – ufff, jak ten čas letí!

Jedna z roverek 10. RS se připravovala na přelomu dubna a května 1948 k maturitě. Byla to zřejmě výtečná studentka, protože kromě učení dokázala nalézt čas k zamyšlení nad Desítkou a svými přáteli. V osobním deníku pak ztvárnila jejich kraťoučké, ale půvabné charakteristiky. Bohužel, i ona letos odešla do skautského nebe. Vnímejme proto tento příspěvek rovněž jako vzpomínku na skautku a obětavou spoluorganizátorku desítek Mikulášských a Dionýsií našeho střediska, Jelenu Součkovou – Kari, která měla v té době život před sebou.

Z deníku psaného v bílém týdnu před maturou v r. 1948. (Doslova).

10. RS.
Máme se rádi, jsme jiní, než ti ostatní a stárnem. Neumíme se chovat v cizí společnosti. Nejvíc se máme rádi při stavbě (vlastně opravě) Heleniny kanoe. To je jako loni při stavbě pramic. Je to prostě hezké a milé a já si to bez nich nedovedu představit. Oni jsou prostě oni, druzí se na světě nenajdou a já si nedovedu představit, že se jednou rozejdeme do života.

Andy
trochu pořádně vyrostl, dá se s ním mluvit a zuřivě jezdí na kole. Mimo to má nové černé semišky a doposud snad nevynechal jedinou premiéru filmů (mimo ruských). Hrozně ráda bych ho získala za partnera na kajak.

Borek
je pořád, už od nepaměti někým, kdo je mi trošinku víc sympatický, než ti ostatní. Tak, a teď jsem v koncích. Borek je prostě Borek. To říká vše.

Ďábel
je pořád stejný, pořád se s ním dá mluvit a minulou středu mě doprovodil z angliny až domů, protože tam nikdo jiný nebyl a protože se mu líbil můj nový "americký" účes (jsem totiž prostě ostříhaná) a moc hezky jsme si povídali o tom, jak se pořád cítíme otrávení, nic nám nesedí a tak, že to asi patří k těm devatenácti letům nebo co. Cítíme se oba starší než naši starší sourozenci. Čapek říká: "Víte, mladý člověk bývá někdy hrozně starý, mládne až později s přibýváním věku a zralosti. Nic není tak starého a těžkého, jako mládí." Tož to je Ďábel.

Majka
je ve Francii, zapomíná na nás a my na ni, píše krásné, veselé a za každou cenu zajímavé dopisy. Těším se na ni, už brzo přijede.

Muky
byl takový milý, malý a upřímný chlapeček, kterému člověk nedovede z vlastní vůle nic odříci. Teď mezi nás poměrně přestal chodit, má nějakou jinou společnost, je prostě nestálý. Snad by s ním Lapla mohl něco pořídit. Až po matuře.

Pinka
je strašně milé stvoření, taková hezká, veselá, všechno umí. Chodí mezi nás, má Rikiho, tak co víc. Někdy jí závidím a někdy nevím, co jí závidět.

Pugy
tvor, který nikdy nikomu neublížil, a má tuberu. Chodím za ní do nemocnice a nesnáším její rodiče. Je prima. Změnila ji hodně celá naše společnost, a teď tohle. Taková nemoc – zanechá vždycky nějaké následky; doktor něco zakáže, něco se prostě nesmí, třeba sport, který člověk v životě nedělal a nedělal by, ale teď, právě teď se cítí omezen v osobní svobodě, a zvlášt taková Pugy, která odvždycky trpěla komplexem méněcennosti.

Skukům
je poctivec a svědomitý chlapec, bohužel trochu ve vleku Sweeta. Opravdu moc milý, a zase zásluhou Sweeta rozumí nám, děvčatům. Mně vlastně rozumí každý z roverů – spíš těm ostatním. Já se k nim počítám.

Sučuk
je takovej fotr. Odvždycky mi nevěřil a já mám k němu odjakživa důvěru. Kdykoliv jsem se mu s něčím svěřila, místo útěchy, kterou jsem obvykle potřebovala, mě setřel takovým způsobem, že mi vytekly nervy. Ale teď už je to lepší. Asi před 14 dny mi dával rady do života, s kterými jsem musela souhlasit. – Momentálně chodí s Lenkou a Honzou. Ale nic vážného. Sučuk je Sučuk, ten se nezapře, a přes všechno je to náš fotr a sekáč hnojař a příští středu dělá anatomii.

Sweet
nemám, co o ní psát. Je stejně milá, jako Hanka a mám velkou radost, že ty dvě kamarádky mají dva bratry. Dva hezké páry. Hezké a šťastné. Sluší jim to. A obdivuji je. Nedovedla bych totiž to, co oni, mít ráda tak moc a tak dlouho jen jednu osobu.

Škyt
teď nějak hodně srostl s Borkem a v poslední době se hodně změnil k svému prospěchu. Jeho "páskovatost" nadobro zmizela, snad následkem určitého zklamání, které přestál v poslední době.

Henelka
Nevím, kdy jsem se s ní smířila. Myslím, že to bylo na Nový rok v Herlikovicích a byl to Čapek, který nás sblížil. Mám ji čím dál tím víc ráda. Je jiná než my, je starší, ale celkem už ji chápu a nedivím se, že mezi nás ráda chodí.

Lapla
ačkoliv je taky starší, zapadl. Už o letním puťáku. Měla jsem strach, že se v jeho společnosti nebude moci debatovat a zatím to byl on, kdo debatu obvykle vyřešil a dovedl k dobrému konci. Je to on, kdo začne mluvit, kdo vynalezne zábavu, když už se neví dál.

Riki
se vyznačuje tím, že málo mluví, dobře zpívá, trochu hraje na kytaru, krásně cvičí a je celý takový černý, proto se tak hodí k Hance, která je celá taková světlá.