Kronika

Ranní pohled z okna v neděli 20. října 2019 nepřipouštěl žádné pochyby. Neprůhledná mléčná mlha, z níž nezřetelně vystupovaly siluety žlutočerveně zbarvených korun stromů, připomínala, že podzim vstoupil do svého vrcholného období. Oblékl jsem se proto tepleji než v předchozích dnech babího léta a spolu s Maruškou jsme se vydali směrem k Pražskému hradu. Na jeho 3. nádvoří měla být v 10:10 zahájena oslava 100. výročí založení 10. pražského oddílu.

V nedělním časném dopoledni se po Hradčanech už potulovaly první hloučky převážně čínských a ruských turistů, kteří se v roztodivných pózách pokoušeli o selfies (typ fotografického autoportrétu, obvykle pořízeného chytrým telefonem z ruky či s pomocí speciální tyče) – tu s nehnutě stojícími hradními strážemi, tu s bronzovým TGM, tu zas s mlžným panoramatem Malé Strany za zády.

Po překonání bezpečnostních přístupových opatření zavedených vládnoucím monarchou jsme se zanedlouho ocitli před jižním portálem svatovítské katedrály v blízkosti patrona všech skautů. S povděkem jsem seznal, že alespoň tam se nic nezměnilo a svatý Jiří stále "zvedá kopí, aby je vrazil ve chřtán dračí, a motýl spěchá po bodláčí...", jak kdysi napsal kolega Seifert.

Okolo desáté hodiny se u sochy sv. Jiří podle plánu objevili i krojovaní skauti z našeho střediska. S mírným zpožděním se zhoufovali a provedli nástup k pochodu ke klubovně. Když vynechám sebe, jediným dalším účastníkem-pozorovatelem zde byl Martin Altner – Díďa, rádce družiny Bizonů ze začátku 90. let minulého století. Divácká účast tedy lehce znepokojující...

Před půl jedenáctou oddíl vyrazil svižným tempem přes Pohořelec, Ladronku a Vypich na Bílou Horu, Martin na letiště k odletu některého ze strojů Travel Service a já domů, abych se přichystal na odpolední pořad dne.

Po 13. hodině oslava pokračovala u klubovny na Bílé Hoře, dá se říci, již běžným způsobem. Před slavnostním nástupem ke vztyčení vlajky jsme přivítali hosta nejvzácnějšího, syna zakladatele 10. oddílu, Jiřího Vodenku – Jíru, který navzdory svým 96 letům opovrhl nabízenou židličkou a ceremoniál si užíval po junácku vestoje.

Ve čtvrt na tři se v doprovodu Vladka objevil další vážený host, pravověrný Desítkář a jedna z vůdčích osobností obnovy střediska v letech 1968 a 1989, Josef Souček – Ďábel. Také on nedávno dovršil devátou dekádu svého života. Přesto, vystrojen do torza svého bývalého kroje a s junáckou holí v pravici, nenechal si ujít tuto mimořádnou příležitost, která se opakuje pouze jednou za 100 let.

Oba zmínění hosté byli samozřejmě středobodem odpolední pamětnické rozpravy v klubovně, po které zbyl dostatek času na prohlížení starých kronik, fotografií či promítání historických filmů. Během besedy Jíra i Ďábel obdrželi vkusný dar – koláž fotografií z jejich skautského života.

O přestávkách se příchozí družili na prostranství před klubovnou v nahodilých skupinkách různých věkových kategorií a vzpomínali na mladá léta, zatímco ti o hodně mladší a nevybouření se za klubovnou věnovali bojovému umění. Na tomto místě nemohu pominout zmínku o bohaté nabídce lákavě vystavených laskomin, které vzbudily oprávněný zájem přítomných labužníků. Zvláště vydařenou delikatesou byl hutný buřtguláš připravený zřejmě podle táborového receptu a podávaný ze stylového hrnce.

Den bohatý na zážitky a možnosti setkat se po desítkách let s některými "ztracenými" bratry byl zakončen slavnostním ohněm, u něhož jsme si s chutí zapěli obřadní kánon "Červená se line záře".

Pokud bych měl shrnout své pocity, byla to čirá radost stát se svědkem této významné a vydařené události, které se zúčastnili téměř všichni současní členové 10. oddílu, řada roverů, ale i spousta bývalých členů střediska z let šedesátých a devadesátých včetně zástupců jeho vedení a nemluvňat. Michale, Vojto a ostatní, děláte svou práci dobře a máte můj velký dík za to, že se snažíte takto přitažlivě uchovávat povědomí o historii střediska a předávat tradice nastupující generaci.